Za volantem na řeckých ostrovech, dojmy českého řidiče na řeckých silnicích.
Nejsem plážový typ a ležet na pískové pláži nebo u hotelového bazénu vydržím stěží jeden den. Potřebuji pohyb a jsem – li v cizí zemi, chci ji poznat ne prostřednictvím pseudoluxusu hotelového komplexu, ale na vlastní oči v přirozeném prostředí. Na našich toulkách Francií jsme měli vlastní auto, takže to bylo jednodušší. Stačilo vypnout na navigaci dálnice a hlavní silniční tahy a rázem se pak dostanete snadno do míst, kam byste se s cestovní kanceláří nikdy nedostali.
Do Řecka však létáme a díky transferům letiště-hotel jsme se o tuto možnost zdánlivě připravili. První rok jsme se spolehli na místní autobusovou dopravu a byly to opravdu zajímavé zážitky, které by možná vydaly na nějakou sbírku povídek. Ale cestujete jen z města do města a časově jste omezeni odjezdy autobusů. I když i to je docela adrenalin. Na zastávkách sice občas přeluštíte něco jako jízdní řád, ale ve většině řeckých reálií to je stejně scifi. Jistotu máte teprve, až vám autobus zastaví a většinou to s jízdním řádem má pramálo společného.
Auto si zde prostě pronajměte.
A tak jsme si v Řecku začali půjčovat auto. Původně jsme uvažovali jen o skútru, romantická představa, jak si jezdíme kdekoliv a vítr nám čechrá vlasy, však vzala rychle za své, když jsme viděli, jak se v Řecku jezdí. „Plechová ochrana“ auta nám připadala daleko bezpečnější než nechráněný skútr, i vzhledem k tomu, že na adrenalin tohoto způsobu dopravy už se nějaký ten pátek moc necítím.
Na ostrovech nemají chodníky
Nevím jak v samotném Řecku, ale na většině míst řeckých ostrovů se s chodníky setkáte jen minimálně. Prý je to tím, že Řekové neradi chodí pěšky a pěší chůzi používají jen výjimečně. Pokud to alespoň jen trochu jde, jedou. Zpravidla na nějakém jednostopém vozidle s motorem a to bez ohledu na věk a pohlaví. Pohled na starou babičku zabalenou i v největším vedru do černého ohozu, jak drandí na svém skútru, obložená zemědělským nářadím, je docela zážitek. Bicykl pokládají Řekové za naprostý nesmysl a na kole zde potkáte je šílené turisty, kteří se masochisticky vyžívají v koupání ve vlastním potu a neustálém riskování vlastního života na řeckých silnicích.
Jestliže náhodou potkáte Řeka, který jde pěšky (zpravidla tak čini jen při cestě do kostela nebo od auta do taverny), pak jde vždy prostředkem silnice. Zřejmě v nich přetrvává pocit, že zdědili nesmrtelnost svých bohů a nic se jim nemůže stát. Kupodivu tuto myšlenku rychle přejímají i turisté v letoviscích, pohybujících se mezi plážemi, tavernami a hotely. Jen málokdo z nich má to štěstí nebo peníze na hotel přímo na pláži a tak cesta přes osídlená místa připomíná slalom mezi lidskými kuželkami.
Na řeckých ostrovech se netroubí
Řek na vás nezatroubí, nevybliká vás, ani nenadává z okénka. Sem tam to zkusí netrpělivý turista, ale většinou rychle pochopí, že je to k ničemu. Řekové nemají v nátuře někam pospíchat a tak se musíte obrnit trpělivostí, protože svoji cestu prostě ničím neurychlíte. Překážkami nejsou jen nesmrtelní turisté, ale i místní, kteří se zrovna potkali a potřebují si něco důležitého sdělit. Že jsou při tom zrovna v autě, to jim nevadí. Povídají si klidně z okénka do okénka. Stejně tak je nevzrušuje, že z obou stran čekají ti, kteří by potřebovali kolem nich projet. Řecký řidič neumí používat směrová světla nebo nechápe, proč by je měl používat. Prostě hodí oboustrannou blikačku a něco udělá. A vy můžete odhadovat, jestli chce zahnout doleva, doprava nebo jen zastavit.
Ta poslední varianta je obzvlášť oblíbená. Brzda, blikačka a šup pro kafe nebo noviny. Bez varování, bez uhnutí. Prostě zrovna teď to potřebuje, tak jde. Že to je skoro vždy na tom nejužším místě silnice, asi netřeba dodávat. Obdivuji řecké řidiče autobusů, kteří se v tomto světě proplétají svými autobusy vesničkami a letovisky s ledovým klidem a v pohodě. Při první cestě z letiště do hotelu, která měla byt cca 50km, průvodce sliboval cca 1,5 hodiny cesty. Nechápal jsem, co tam budou na těch 50 km dělat, ale rychle jsem pochopil, že na řeckých ostrovech to prostě rychleji nejde.
Stavbu silnic nepochopíte.
Na ostrovech jsou sice silnice, ale naprosto se míjí s naším pojetím toho, jak má silnice vypadat. Řekové zřejmě nedělají žádné terénní úpravy, prostě pokládají asfalt tam, kde to jde. A tak chvíli jedete po relativně normální silnici, která se najednou znenadání změní na čtyřproudou dálnici, aby se opět bez varování změnila na úzkou silničku, která by i jako jednosměrka byla úzká. Vyhýbání a předjíždění na těchto silnicích jsou občas hlavolamy hodné slavné Rubikovy kostky, ale zvyknete si celkem rychle. Pochopitelně, že oblíbené, výše popsané, zastavování Řeků blikačkou na silnici, se zpravidla děje na těch nejužších místech.
Mc Drive museli vymyslet v Řecku
Výborným zpestřením, zejména pak při průjezdech užšími silnicemi, jsou taverny. Nejen proto, že jsou faktickým kulturním centrem každého obydleného místa, ale zpravidla jsou vždy přes silnici. Na jedné straně kuchyně, na druhé straně silnice sezení.Když jsem to zažil poprvé, měl jsem pocit že mě místní vítají svou řeckou kávou, jak se číšník s podnosem hnal k mému autu. Těsně přede mnou však zabrzdil, změnil směr a propletl se na druhou stranu, a niž by uronil jedinou kapku kávy mimo hrneček, doručil kávu svému hostu.
A pak také prodej čehokoliv, co je spojeno s olivami nebo medem. Prodejce najdete na neuvěřitelných místech, v nejužších zatáčkách či prašných cestách, kam by se snad vydal jen bloudící zoufalec. A okamžik, kdy se z prudce zabrzděného autobusu vyhrne houf turistů zhýčkaných klimatizací a dostane „ránu“ od venkovního vedra, je srovnatelný s půlnočním projetím kolem opilců mířících z restaurace po zavírací době.
Být za volantem na řeckých ostrovech je prostě škola trpělivosti, postřehu a rychlých reakcí a měl by ji absolvovat každý, kdo je na našich silnicích nervní a agresivní. Tady by ho to nejspíš rychle odnaučili. Ale to je jen první level. Ten další nastane, když se chcete dostat na řeckém ostrově někam podle mapy, nebo adrenalinově podle doporučení místních znalců. Tyto zážitky si ale nechám na další pokračování.