Letní, poněkud odlehčený příspěvek, tentokrát na téma KOMUNIKACE.
Komunikace je téma, které na vás vyskočí skoro odevšad. Otevřete knihu a určitě tam bude kapitola „..jak správně komunikovat“. Z e-mailu na vás koukne nabídka kurzu Pozitivní komunikace, váš šéf se určitě alespoň jednou týdně zmíní o potřebě efektivní nebo asertivní komunikace a tak bych mohl pokračovat.
Někteří mí studenti jsou z toho tak otrávení, že raději přestávají komunikovat vůbec.
Komunikace je všude kolem nás, s rostoucím množství médií a jejich technickými možnostmi, jsme neustále zahlcování dalšími a dalšími informacemi a požadavky na jejich efektivní zpracování a předávání – tedy opět komunikace.
V módě jsou AHA efekty, které najednou, jako zázrakem, něco objeví, ukáží, rozsvítí a vyvedou nás z našeho bludného kruhu neúspěšné komunikace.
Když si vzpomenu na dobu svého dětství, dospívání a mládí, tak si neuvědomuji žádné marné boje se zákazy a příkazy (a to pamatuji dobu, kdy jich kolem nás bylo nepočítaně), které by ve mně budovaly stres, frustraci a hendikepy, na které bych mohl svést svoji neschopnost něco pořádně dělat a udělat, jak je to dnes častým zvykem.
Nemám problém s komunikací! Ostatně u lektora, pro kterého je komunikace denním chlebem, by to byl problém dost fatální.
Mám tedy štěstí, že mi komunikace nedělá problém?? Nebo je to odrazem něčeho jiného?
Učili mě stavět se k problémům čelem, neuhýbat. Analyzovat možnosti, promyslet a rozhodnout se k nějakému činu. Nečekat, že za mě někdo něco vyřeší, udělá, či objeví, že přijde někdo, kdo mě osvítí. Na zázrak musíte být připraveni vlastními silami, nepřipravenému nepomůže ani letecký reflektor.
Patřím ke generaci, která zažila povinnou vojnu, já jako „absik“ (pro neznalé povinná roční vojna pro absolventy VŠ) jsem si ji prožil v bojovém útvaru na tehdejší západní hranici, kde plánovaná životnost vojáka v boji byla 8 minut. Většinu záklaďáků tam tvořili kluci se zkušenostmi z vězení a nápravných ústavů. To byly zážitky s Pištou z Vihorlatu, který uměl říct srozumitelně jen „ict do riti“ Kdo to nezažil, nepochopí, jaká to byla „škola života a komunikace“.
Vystudoval jsem techniku – optiku. U všech technických problémů platí, že buď je umíš slovně srozumitelně vysvětlit nebo namalovat, aby je ostatní dokázali pochopit. To je komunikace!
Když stojíš před partou kluků na tréninku, musíš jim umět vysvětlit, co mají dělat, jinak ti budou skákat „po hlavě“. To je komunikace!
Když máš ve tmě dovést svou skupinu neznámým terénem do cíle – to je komunikace!
Když stojíš před studenty ve třídě a vysvětluješ látku, aby ji pochopili – to je komunikace!
Když stojíš v Lucerně a řídíš dav lidí, aby tancoval stejnou nohou a stejným směrem – to je komunikace!
Když řídíš projektový tým, musíš jim vysvětlit co a jak mají dělat, jinak budou dělat blbiny – to je komunikace!
A pravidla pro efektivní komunikaci? Můžeš studovat hory knih a učebnic, ale jsou vlastně primitivně jednoduchá!!!
Dělej to, čemu rozumíš. Když to neznáš, tak nejdřív poslouchej a uč se.
Rozšiřuj si slovní zásobu, to ale musíš hodně číst. Komixy, facebook a novinky.cz na to ale stačit nebudou!
Buď stručný a jednoduchý. Vědeckými termíny a složitou mluvou nic nevysvětlíš.
Poslouchej a uč se od úspěšných.
Když nemáš, co bys řekl, mlč.
A poznámka na závěr pro mladší generace. Komunikace není like na facebooku a pětislovná věta s třemi pravopisnými chybami na chatu nebo v sms.
Ke komunikaci potřebuješ živé lidí a jejich okamžitou zpětnou vazbu.