E-learning je sice moderním nástrojem distančního vzdělávání spojovaným zejména s elektronickým světem, ale mnozí možná budou překvapeni tím, že svoji historii začal psát už v 19. století. Pojďme se společně podívat na historii
Počátky distančního vzdělávání
V roce 1837 zahájil Isaac Pitman ve Velké Británii výuku těsnopisu formou korespondenčních kurzů. Od té doby se korespondenční výuka tzn. poštou zasílané vzdělávací materiály začala šířit po celém světě a rozšířila se i do dalších oborů.
Ve 30. letech dvacátého století, s rozvojem radiové komunikace, začalo být využíváno rádio nejen jako prostředek k šíření informací, ale i jako nástroj vzdělávání. V roce 1921 byly uděleny první licence vzdělávacím rádiím v USA (Univerzita Salt Lake City, Wisconsin, Minnesota).
V roce 1934 se první institucí vysílající vzdělávací kurzy přes televizi stala Univerzita v Iowě. Díky rozvoji televizního vysílání (kabelová tv, satelitní tv) se televize stala na dlouhou dobu fenoménem multimediálního distančního vzdělávání.
Vzdělávání pomocí počítačů
V 60. letech dvacátého století již existovaly první počítače. Jednalo se o obrovské sálové počítače využívané většinou na zpracování dat. Vzhledem ke svým „rozměrům“ i jisté exkluzivitě nebyly tyto počítače pro výuku příliš využívány. Přesto koncem 60. let byly vyvinuty tzv. vyučovací automaty. Učební látka byla rozepsána na jednotlivé stránky, přičemž každá stránka byla zakončena kontrolní otázkou s výběrem z několika možných odpovědí. Podle provedené volby bylo možné program dále větvit a pokračovat v libovolné z dalších otázek. Těžiště takovéto výuky spočívalo ve zkoušení a nikoliv ve výkladu probírané látky. I v České republice byl sestrojen jeden výukový automat – UNITUTOR. Nutno poznamenat, že s výukovými automaty a programovaným učením se více prováděly pokusy a vědecké experimenty než běžná výuka.
Jinak tomu však bylo s příchodem osobních počítačů (personal computer – PC). Za průkopníka rozmachu PC je považována firma Intel, která v roce 1971 vyvinula první mikroprocesor a umožnila tak miniaturizaci počítačových technologií. Počítače se tak rychle staly moderním zařízením, které bylo využíváno v podnicích, školách a později i v domácnostech. Již v 80. letech existovala výuka pomocí počítačů tzv. Computer-based training, naplno se však uplatnila až kolem roku 1990.
Rovněž z didaktického hlediska se elektronické učení vyvíjelo. V době vyučovacích automatů se vycházelo z teorie programovaného učení (výukový program musel předvídat jednotlivé kroky studenta, byl podle nich uzpůsoben a neumožňoval odklon od stanovené osy). V 80. letech se již začala uplatňovat možnost vlastního aktivního přístupu ke studiu. Přímé výukové metody byly nahrazovány principem konstruování komplexních znalostí v mnoha dílčích krocích (tzv. konstruktivismus – postupné učení). V tomto období vycházela didaktika z přesvědčení, že každý člověk má potřebu se vzdělávat, získávat nové informace a pokud dostane studující vhodné podmínky a bude ke studiu motivován, výsledky se samy dostaví.
Poznámka: Při koncipování výuky dle teorie konstruktivismu se začal využívat princip nelineárně strukturovaného textu – tzv. hypertext. Tento princip je založen na tom, že jednotlivé významem související úseky textu jsou navzájem propojeny podobným způsobem, jako jsou uloženy informace v lidském mozku. Studium takovýchto materiálů je přirozenější než četba lineárního textu a vyžaduje mnohem aktivnější způsob, který pak vede k oživení látky a motivaci studenta.
Vzdělávání podporované počítači
Skutečný rozvoj elektronického učení nastal v 90. letech. V tomto období začal rozmach tzv. Computer Based Trainingu (CBT) neboli vzdělávání podporovaného počítači. Vzdělávací obsahy (texty, obraz, zvuk, video, animace) byly studujícím poskytovány offline formou na disketách, CD či jiných zálohovacích médiích. CBT přinesl do výuky tolik požadované prvky názornosti, interaktivity, hry a motivace. Pro ideální řešení výuky však CBT postrádalo možnost jednoduše aktualizovat vzdělávací obsah, chyběl prostor pro diskusi s pedagogem a překážkou byly i vysoké náklady na pořízení multimediálního obsahu nebo nestabilita aplikací při spouštění na různých PC
Vzdělávání prostřednictvím počítačových sítí
Jednou z nevýhod CBT byla nemožnost jednoduše aktualizovat vzdělávací obsah. Proto se výrobci vzdělávacích materiálů zaměřili na možnost distribuce a sdílení elektronických obsahů prostřednictvím počítačových sítí. Již v roce 1989 zahájila Univerzita v Phoenixu jako první na světě kompletní výuku studijního programu on-line formou. Rozvoj tohoto typu vzdělávání však nastal až s rozmachem veřejného internetu po roce 1995. Zpočátku byl vzdělávací obsah šířen pomocí Course Management systémů – elektronických aplikací instalovaných do počítačů studentů. Až v pozdějším období (s masivnějším rozšířením internetu do škol, domácností a firem) se začal uplatňovat koncept Web Based Trainingu – neboli šíření vzdělávacích obsahů přes www síť. Tato technologie umožnila jednoduchý přístup ke vzdělávacímu obsahu pro všechny studenty mající k dispozici internetový browser a připojení k internetu či intranetu. Komunikace mezi studujícími a lektorem se již může odehrávat jak asynchronní cestou (mail, konference) tak synchronně (chat, netmeeting, messenger).
Problémem vzdělávání pomocí počítačových sítí však byla, alespoň v počátcích, neexistence či nejednotnost standardů pro strukturu vzdělávacích obsahů, pravidla komunikace apod. V současnosti jsou základní standardy elektronického vzdělávání, včetně technologických, vytvořeny.
S rozvojem elektronického on-line vzdělávání také vyvstal problém s jeho řízením. Aby bylo vzdělávání efektivní bylo potřeba zavést instrumenty pro sdílení a výměnu informací v rámci přípravy i procesu výuky. Proto je v posledních letech na vzestupu rozvoj Learning Management Systémů, které dokáží nejen spouštět elektronické kurzy, ale umožňují i víceúrovňovou práci s účastníky vzdělávacího procesu.
A jak vypadá současný stav? To najdete v dalším příspěvku tohoto miniseriálu o e-learningu. Chcete ho mít jako první? Přihlaste se